Už několik měsíců absolvuji minimálně jednou denně trasu Žákavá – Nezvěstice. Chodím nejraději kolem shybky přes lávku a lesíkem při náhonu. Rozlehlé louky lákají psa k proběhnutí a lidské oko k pohlédnutí. V každém ročním období je tu na co koukat a co si vychutnávat.

Jenže bohužel to tak není jen v pozitivním slova smyslu. Hlavně poslední dobou. Právě v místech u shybky se někdo rozhodl, že si tu udělá místo pro odložení svých nepotřebností. Těmi se staly hlavně papírové kapesníky. Řekli bychom si, že je to papír, to je přírodní materiál a brzy se v přírodě rozloží. To je samozřejmě pravda, ale nestane se to zase tak brzy, navíc tyto kapesníčky jsou bělené, takže i po několika týdnech po odhození září do svého okolí jako černobylská elektrárna po výbuchu. A v neposlední řadě je to prostě odpad, který do trávy ani pod stromy nepatří.

Je tu ještě jedna drobnost, která stojí za zmínku. Kapesníčky se tu množí jako houby po dešti, vyrostou tu vždy nárazově během jediného dne, a co je asi nejzajímavější, nejsou vůbec použité. Vždy jen složený kapesník je vytažen z plastového obalu, aby ještě maximálně jednou přeložený skončil na zemi. A když je obsah plastu vyčerpán, končí pak na zemi i ten. Tak si říkám, komu může dělat takovou radost jen tak pohazovat po zemi kapesníky, které si předtím zakoupí?

Před časem už toto čísi chování vygradovalo, přeteklo hranice mé trpělivosti a já, vyzbrojena pytlem na odpad a jednorázovými rukavicemi, vyrazila jsem opět na procházku. V jedné ruce kočárek, v druhé ruce pytel, sbírala jsem jedno Linteo za druhým, k tomu jsem přidala pár dalších plodů lidské ignorance v podobě různých plastových obalů, plechovek a podobných nepřírodních úkazů – věřte nebo ne, na zhruba stovce metrů jsem během krátké chvíle nasbírala přes půl velkého pytle bince. Pokračovala jsem pak v Nezvěsticích u křižovatky U Faděje, kde sice pár dnů předtím proběhla akce Ukliďme Česko, ale bohužel nebyl tehdy úklid dostatečně hloubkový a k tomu se nahromadil nepořádek nový, takže toho bylo opravdu docela dost. Obsah pytle jsem pak roztřídila a podle materiálu odložila na místo k tomu určené.

No a co byste řekli – po pár dnech jdu svými tradičními místy znovu, kochám se, kochám, a tu najednou lup – kapesník. Opět složený do čtverečku a nepoužitý. A po pár krocích po Finkově louce další. Inu nebude to akce ve smyslu jednoho pořádného úklidu, ale pověstný běh na dlouhou trať. Gumové rukavice už tvoří nedílnou součást vybavení kočárku, čas od času přijmu jako pasažéra i papírový pytlík, který cestou plním tím, co jiní vytrousí, a pak vyhazuju celý papírový poklad do modrého kontejneru na separovaný odpad. Tedy tam, kam správně tyto věci patří. Trusič nebo trusiči nepořádku nejspíš nepřestanou, nevšimnou si, že po nich ten bordel někdo uklízí, zřejmě si jen pomyslí, že „to mizí samo“. Ale já taky nepřestanu. Není mi jedno, že v místech, kudy chodím, se povalují nesmysly, které lidské oko nevábí a když, tak jen způsobem odpudivým. Odpad tedy bude taky mizet dál, když ne do odpadkového koše, který by mohl v těchto místech být docela dobře využíván, tak do separačního kontejneru, kam mu zajistím odvoz zdarma. Aspoň si při tom ohýbání procvičím záda a v neposlední řadě budu mít vždy pár dní, než dojde k novému výsevu Lintea, dobrý pocit z uklizeného okolí našich obcí.