Často, než se pustím do nějakého psaní, nápady přicházejí a námět se rozrůstá. Nejinak tomu bylo i dnes, kdy jsem ve chvilce volna otevřela mail a z něj na mě vykouklo slovo „whistleblower“. Nejen vykouklo, přímo na mě vyvalilo bulvy a já mu na oplátku udělala to samé. Co to, proboha, zase je?

Podívejme se, co říká Wikipedia: „Whistleblowing (z angličtiny doslova hvízdání na píšťalku) je termín z přelomu 60. a 70. let 20. století, který M. P. Miceli a J. P. Near v roce 1985 definovali jako označení pro případy, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec nějaké organizace – whistleblower, tedy „ten, kdo hvízdá na píšťalku“ – upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost, přičemž některé verze definice jsou navíc omezeny podmínkou, že upozorňovatel jedná v dobré víře a nesleduje vlastní prospěch a že situaci nelze vyřešit interními mechanismy.“

Rozsáhlé, ale vyčerpávající vysvětlení. Dnes od počítače odejdu zase o něco chytřejší. Při svých studiích se pořád ještě peru s různými odbornými výrazy jako „krup“, „skrofulózní“, „pletorický“ nebo třeba „excitovaný“. To nejsou slova nikterak složitá, stačí si je párkrát vygůglit a pak už jejich význam vleze do hlavy. Jak praví staré české přísloví, opakování je matka moudrosti. Výše uvedený whistleblower je slovo významem tak ojedinělé, že to asi z paměti taky hned tak nevypadne. Člověka to – asi jako mě teď – má donutit kouknout po významu. I když takový „upozorňovatel“, to je super a navíc čistě česká definice. A rozhodně ne tak odsuzující, jako slovo „udavač“. Možná by se dalo použít i označení „krysař“, i když to už je zase trochu jiný žánr.

Obecně mám ale s těmito převzatými slovy problém. Tuhle mi kolega napsal komentář k mnou nahranému a smíchanému zvuku: „Stáhni si grafiku a bude to dobrý.“ Tak jsem přemýšlela jako grafik, jestli mi k tomu bude stačit Photoshop nebo jestli si mám stáhnout Corel, než mi došlo, že myslí zvukový obal, podklad, podkres. Napříště se zase dozvím, že z plzeňské pobočky propustili traffica. Stánek s novinami? Bývávalo. Taky jsem četla, že jedna instituce shání posilu týmu, ale ten název už si nepamatuji. Nebo jindy, to zase občas, když uspím odpoledne dcerku, zůstanu s ní v posteli a pustím si audioknihu. Občas mám pocit, že překladatel pracoval na dovolené: můžeme úkoly autsorsovat, něco jiného delegovat, pořídit si virtuálního asistenta, z někoho se stal jůtůber, z někoho zase bloger…přiznám se, že v tu chvíli mi strejda Gůgl dost chybí, protože často se prostě nedovtípím, o čem se vlastně mluví. Ano, když jsem napsala, že si něco vygůglím nebo že je konec kreativity, taky se nevyjadřuji úplně česky. Ale třeba zrovna ta tvořivost už tady tak nějak zdomácněla, a schválně – přihlaste se vy, kteří si při vyslovení pojmu „kreativec“ nevybavíte Marka Vašuta v Románu pro ženy.

No a jaká je vlastně otázka, kterou tu řeším? Nijak zásadní. Jen mě sem tam napadne, jestli by nestálo za to trochu popularizovat i správnou českou mluvu a pravopis. Bývá mi smutno, když vidím bohatě očárkované titulky, kde je interpunkční znaménko před a za každým slovem, asi pro jistotu, aby se na nějaké nezapomnělo. Povzdech nezatajím ani tehdy, když si někdo na dveře pověsí obrovské keramické WELCOME nebo když v obchodě s jinak roztomilými domácími dekoracemi čtu jen samé HOME a LOVE (s dodatkem MADE IN CHINA). Jestli to má sloužit k výuce angličtiny, tak to beru, ale zároveň myslím, že těchto pár slovíček nás při rozhovoru zrovna nevytrhne. A když to vezmu na druhou stranu, tak všechno se vyvíjí. I naše mateřská řeč. A nemůžu si pomoct, ale pod vlivem zde popsaných událostí se mi chce dodat jen – bohužel.