Na kole jsme s dcerou projely blízké i široké okolí a tak v touze poznat nové dálavy jsme začaly kombinovat kolo s jiným dopravním prostředkem. Ohledně časových úspor.
Domluvily jsme si s panem řidičem na trase Nezvěstice Mladý Smolivec odvoz a jednoho rána jsme si přivstaly a vyrazily na výlet za kopečky. Když jsme stály připravené na zastávce, byly jsme docela atrakce pro další cestující, ale statečně jsme odolávaly všem posměváčkům okolo nás.
Pan řidič nás očekával, takže přesun zvenku dovnitř proběhl v klidu. V rámci místa jsem dala vozíček dolů a kolo jsem si držela mezi sedačkami. A jelo se.
Cestou dcera číhala na srnky a zajíce, jak je její obvyklou zálibou při cestování. A já nestíhala sledovat tu krásu naší Země. Moc daleko za Spálené Poříčí jsme nejezdily a to spíš jen po lesích. Po silnicích s kamiony mi to přijde vždycky nebezpečné. Za Novými Mitrovicemi jsem to už tolik neznala a kochala se tedy krajinou, chaloupkami, obhospodařenými zahradami, loukami, lesy, jednotlivými stromy i výhledy doširoka jak jen to nejvíce šlo. Přeci jen dívat se na obě strany v jedoucím autobuse, chce to cvik.
Cestou jsem si uvědomila, jaká je spása tenhle autobus pro spoustu dětí, pro které je to jediné spojení s civilizací jménem škola. Já to měla do školy pár kroků pěšky, tak jsem si až teď uvědomila, jak jsem na tom byla dobře.
Dojely jsme až do Mladého Smolivce, vyndali jsme s panem řidičem vozíček, smontovali dohromady, prohodili pár slov, jeden obrázek a hurá, jedeme na výlet.
Měla jsem připravený itinerář se zajímavými zastávkami po cestě domů, takže jsme jely označenou cestou. Dalekohled jsem měla samozřejmě s sebou, takže na každém kopci jsme stály a kochaly se neznámou krajinou. Mimochodem před Dožicemi jsou vidět temelínské páry. Vzdušnou čarou to je 61 kilometrů a 910 metrů. Přesně na to místo, co jsme je viděly my. Také nás provázel pohled z přilehlé větrné elektrárny. Jako by nás hypnotizovala. Nevím jak komu, ale mě to hypnotizuje a koukala bych se na ní pořád. V Dožicích jsme si udělaly obrázek u zastavení na cyklostezce 2039 u svatého Izidora. Pak jsme pokračovaly přes ves na kopec Kamýk ke svatému Michaelu Archandělu.
K tomu napíšu jen tohle. Už jste někdy přijeli na návštěvu k lidem, co mají na zahradě kostel? No my ano a je to kouzelné místo, moc příjemní lidé a výhledy, no do samého srdce naší Vlasti. S dalekohledem bych tam klidně seděla do setmění. Po milém rozloučení, že místní mají známé v Nezvěsticích, jsme se vydaly do vsi Čížkov. Na svačinu. Ještě před vsí jsme se pokochaly vlevo Zelenou horou, byla mezi kopci jako jahoda na dlani.
Obchod jsme v itineráři měly, takže jsme si pěkně popovídaly s paní prodavačkou, vyfotily historické obrázky cedulí i zajímavé pojetí obce a posilněné nanukem frčely dál. Cestou jsme se chtěly zastavit na hradě Strašná Skála, jenže jsme nenašli minimální zmínku či pobídku jakým směrem se máme vydat. Všude okolo samé louky, stromy, leč cedulka o hradě žádná. A informace, že hrad je vlevo od cesty, je chudá duchem. Ale zato ty výhledy. Opět a zase. Dalekohled má dneska přesčas. Ostrý a Ostrý na dosah. Mám dojem, že i Poledník se přihlásil o slovo. A Javor se křenil na slunci. A ten skřivánek nad našimi hlavami. Určitě to byl vnuk toho, co zpíval ve Třech veteránech. Zpíval stejně krásně, srdce mi plesalo.
Jako pohlazení po hadím hřbetě, jsme se vyšplhaly až na přelom kopců. Za zády a směr vlevo Šumava a před námi Radyně jako kvočna s kuřaty, těmi svými vesničkami okolo. Jako drobotina na dvoře.
Krásný to pohled do rodné pánve zemské. Trošku to kazil Lochotín, ale dalo se mu to odpustit, zeleně rostlo do očí přeci jen víc.
Pokračovaly jsme doprava přes Přešín na rozhlednu v Železném Újezdě. Krásné to spočinutí na vrcholku s výhledem. Ovšem moje alergie na roštové schody mi dovolila podívat se pouze na skvělou letošní úrodu šišek. To ale nevadí, léta trénuji a léta trénovat budu. Pěkný výhled je i z parkoviště a přilehlého okolí. Tak alespoň dřevěnou známku do naší sbírky. Následoval sjezd do Železného Újezdu a směr po žluté stezce. Krásné to místo, lesem voňavé, leč pro vozíčky za kolo tahle cesta není. Přebrodily jsme se tedy lesní tišinou, jak se dalo, a vynořily se Pod Korálkou, jakože pokračování po červené. Z lesa jsme vyjely do Nechanic.
Nechanice je ves, která si češe hvězdy přímo do náruče. Ne, že bychom tam trávily noc, ale byla to ves tak vysoko. Měla krásných 619 metrů nad mořem. To mi Nezvěstice, s prominutím, přijdou jako mech přikrčený při zemi. Také tam bylo výhledové místo a to bylo pro mě mnohem příjemnější. Stačilo sjet z cesty a kousek jet po poli. A opět kochání se do nitra naší Země. Ach, to je krása ta naše Zem a tolik jí milujeme a laskáme a chráníme jí, a pečujeme o ni. Je to naše matka a bude to i náš hrob. V srdci nám ale zůstane po staletí.
Dostatečně pokochaná, dcera spala, jsem se vydala po červené, směr Ovčín. Prostě jsem dneska dalekohled nedala z ruky. Pořád a všude je na co se dívat. Na Ovčíně už nám všem známý pohled na přilehlé nezvěstické okolí. Vidět je pěkně do daleka. Krásně se leskla i Stúpa ve slunci.
A pak při rozloženém odpočinku, seno, co tam bylo všude okolo, zaútočilo. A bohužel vyhrálo. Otekli mi oči a tak jsme v chvatu posbíraly čas na oběd a ujížděly domů. K mojí lítosti jsme vynechaly novou stezku ze Spáleného Poříčí do Milínova a zmrzlinové okénko na náměstí. Ale co, cestovatelské dny ještě neskončily.
Pokud shrnu fakta, tak ráno jsme odjížděly z Nezvěstic v 6.50 hodin a vrátily se v 15.15 hodin. Autobus a svačina nás finančně vyšly na 170 korun. Kilometrů jsme měli 34 a zažily jsme Lásku k vlasti a širé to dálavy a jely jsme vlastně jen kousek za kopec od našeho domu. Ne že by doma nebylo krásně, ale chuť na cestování se zastavit nedá.
Přeju i vám všem krásný výlet nedaleko vašeho domova.
Apolena