A opět se kultura přiblížila mému vědomí.
Člověk opravdu potřebuje vypadnout ze svého stereotypu a dopřát si okamžiky oddychu. A když je to s obrázkama, o to líp.
Pasívní přijímání. Hrňte to do mě!
Co je rozmazlenějšího a lepšího? Vzhledem k tomu, že doma netelevizníme, pasivní přijímání kulturního blaha není tak časté.
Na procházky do lesa ve všední den není čas, když světlo venku je omezené zimním sluncem a z práce se člověk, obtěžkán povinnostmi, vrací tak dlouho.
Takže se nabízí kultura, při které se dá rozsvítit.
Vlastně, i když, ne každá myšlenka musí být osvícená, stačí pouhopouhé zobrazení v šeru promítače.
Na tohle zobrazení jsme se doma těšily už dost dlouho.
Hned jak jsme se dočetly na plakátech, že přijede náš oblíbený Pavel Svoboda.
Účastnily jsme se přednášky minulé, asijské a tak jsme věděly, že nejde do tuhého, ale spíš to bude, jakože taneční pro pokročilé.
Ale, ajajaj dneska je Mikuláše, budeme moct vůbec jít? Máme čas?
Pořadatelé jsou ale výborní, přednáška je objednána na dobu, kdy jsou básničky přeříkané, oči vybrečené a čokoláda takřka snědená.
Ale i tak jsme dorazily tak akorát. No halt dlouhý mosty.
Povídání jsme si nyní vychutnávaly v nové školní knihovně, takže jsme se proplétaly vzhůru chodbami a cestou študovaly plakáty a diskutovaly, který je nejzajímavější a nejpoučnější. Mě osobně se nevyjasnilo, chtěla bych je doma všechny.
Příjemné překvapení na nás čekalo hned mezi dveřmi.
Kultura dnešního dne: „Dnes zadarmo, zítra za peníze.“
Omrkla jsem prostor a prostopášně se odebrala do luxusní lóže, kterou představovali kovové stupně točitého schodiště. Směr vzhůru.
No páni, i kdybych si tohle naplánovala, nečekala bych takový efekt.
Ač vzadu, plátno jsem viděla jako nikdo v místnosti. Nadneseně, z oblak, zhůrydáno. Jsem nadvrstevník svých spoluobčanů.
Chacha, jsem rozmazlená a ještě jsem neslyšela ani slovo.
A tak to začlo. Obrázky se míjeli, druhej za jednim, třetí za druhym, až do spoustu.
Komentář ke každé fotografii byl doplňován prožitkem, který si my, jakožto pouhý posluchači můžeme jen představit.
Jak úžasný to musí bejt, prožívat tudleto dovopravdy?
Kdo zná dalekocestování, ví, že sebelepší fotka nenahradí prožitek samotný. Ještěže máme zkušeného vypravěče, který do komentáře vloží i slinu daného momentu.
Zapomněla jsem na celý svět, na starosti doma a toulala se Afrikou, hladila zebry po pruzích, muchlovala se se lvy, nakukovala do vzdálených duší, cítila čerstvě utržené čajové lístky, chodila bosá po rozpálené hlíně. Hltala jsem výhledy na moře, výhledy z výhledů, Zeleň, Všudyzeleň. Toužila tam být a cítit horký vítr a zpocená záda pod batohem, ty bolavý nohy a šťastný ramenní poplácání na vrcholu hor.
Když se červený puntík přesunul na konec všech dnešních map, bylo mi smutno. Obrázkové povídání doteklo, jako voda v hadici, když se přestane šlapat na pedál. (chápejte, narážím na jedno video, které mi dalo pocit, že jsem miliardář jenom proto, že mi teče doma voda kdykoliv si zamanu).
I cestování se ale jednou docestuje. Vyprší časoprostorové kulturní vízum a člověk už jen vzpomíná na teplo školní knihovny.
Děkuju Pavlovi Svobodovi, že je cestovně svobodný a má přítelkyni S/svobodnou a tudíž i cestování příští uslyším a uvidím.
Dnešní večer byl pomíjivý, naštěstí vzpomínky zůstávají a to je ten základ našich časů budoucích. Ještěžetak.
Tak mrazivým večerem, kdy i naše cestování nabralo směr vartecký a starosti hromadné toho času dosud budoucí, byl oblažen vzpomínkami, které jen těžko vyblednou, protože budou oprašovány a chtěny a další přednáškou, juchéj, doplněny.
Nezapomenu na lóži, která tam na mě čeká, nezapomenu na vzdálenou kultůru, která ač netelevizní, o to pestřejší, nezapomenu, že máme skvělé pořadatele, kteří pečují o naší nezeduši.
Děkuji.