Už jste někdy přemýšleli o takové banalitě, jako je záchod? A zrovna nejromantičtější záchod?

Nemyslím pisoár či toaletu, nebo WC. Potřebuju ehm ehm, ale prostý záchod, echt záchod.

Myšlenka o záchodu trochu netradiční, leč v životě jedna z nejdůležitějších. Ukončení určité životní fáze je posun k fázi nové. A to dozajista záchod představuje. Ukončení stravovací fáze je krok k tomu, aby se nová stravovací fáze směle započala.

Záchod, který potřebujeme v místech, ve kterých bychom ho z největší pietní slušností ani v nejmenším nehledali.

Na hřbitově. A přitom i tam je důležitou součástí nás všech.

Někteří lidé, kteří na hřbitovy jezdí dopravními prostředky, považují návštěvu hřbitova za takové nutné zlo, prostě přišel datum vzpomínky, koupím svíčku za 18,- korun, ta bude stačit, zajedu tam, zapálím, mrknu na ostatní hroby, skočím do auta a jedu pryč, úkol splněný aspoň do Vánoc. U těchto lidí se ani nepředpokládá, že by tam byli dostatečně dlouho na to, aby něco jako záchod vůbec potřebovali.

Někteří lidé považují návštěvu hřbitova za moment, kdy si vzpomenou na ty, se kterými žili, se kterými se smáli i plakali. A jako takové pozvolné vzpomínání to vezmou pěšky. I když auto mají, jdou pěšky, aby už v rámci té cesty si mohli promyslet, co tam řeknou, na co si vzpomenou, jak to tam upraví, jak to zvelebí.

Cesta na hřbitov je dlouhá, ať už jdete odkudkoliv. Kdysi byl hřbitov kolem kostela, ale zrušil se a odsunul daleko za ves. Pryč se smutnými myšlenkami, krom toho lidí je spoustu, všichni se sem nevejdeme.

Když lidé na hřbitov dorazí, přijdou si připomenout tu konečnou fázi života, ať už tu cizí, nebo i tu vlastní. „Co ještě můžu v životě dobrého vykonat, než tu spočinu vedle vás?“

A při rozmluvách ejhle. I ta stravovací fáze se hlásí ke svému konci. Malá nebo i velká. Přeci jen ta cesta dokáže rozhýbat nejen myšlenkové pochody, ale i ty fyzické.

A není kam, vždyť přece jsme na hřbitově, kdo by tam záchod hledal. Ale ne, ba ne. Naši předkové mysleli na každou záležitost nejenom kolem umírání, ale i kolem života.

Našla jsem tedy jednou cedulku, že na hřbitově je záchod. A po čase jsem měla možnost ho i vyzkoušet. Hm, dveře do malé místnůstky. Čím je menší, tím je potřebnější. To samé si myslím o špajzu, jakože zdroji jídla.

Sotva se tam otočím. Rozepínám zimní vrstvy oblečení, kalhoty, sedím a raduju se. Uvolnění, které přichází, je nadmíru spokojené. Nepřipadám si jako chuligán, že znečistím posvátné místo a odpadávají hrůzné myšlenky, jak to zvládnu až domů, když musím až na Vartu. Tisíce kroků k vytouženému cíli.

Vidím vymalované bílé stěny, dřevěné sezení, připravený papír, určitá vůně přírody a kamenných stěn, to všechno mi láká posedět si déle než je nutné. Myšlenky se uvolňují a nebýt hlasů zvenčí, seděla bych a přemýšlela nad činy předků, kteří napřed dlouho rozmýšleli a pak něco vytvořili. Bez internetu, bez moderních zásahů.

Intimita potřeb se mění v romantiku. Výhled okýnkem do polí, doširoka rozevírající náruč nám všem potřebným vstříc. Sem tam srnka či traktor, taky strom. Kde to vůbec jsem? Na venkovském záchodě u přátel? Nebo opravdu na hřbitově?

Jak dlouho by se tam sedělo a přemýšlelo o všem krásném, co nově začíná.

1 komentář u Nejromantičtější záchod v Nezvěsticích

  • To je úžasné zamyšlení nad nečekaným tématem – kdo by přemýšlel o záchodě na pietním místě 🙂 hezký článek!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *