Jednou na jaře jsem potkal starého známého. A jelikož jsme se dlouho neviděli a náhodou ani jeden z nás příliš nikam nespěchal, sedli jsme si na lavičku v parku a prohodili pár slov. Probrali jsme děti, manželky, zdražování piva, zdražování benzinu a nafty, emisní limity pro nově vyráběná auta, emigranty. Prostě skoro všechno. Příliš si z toho, co mi můj známý vyprávěl, nepamatuju. Nijak to nevybočovalo z běžných názorů a nářků, co slýchávám skoro denně. Ale jedna věc mi přece jen v hlavě utkvěla. A to, jak mému známému přes zimu pochcípala skoro všechna hospodářská zvířata. A že jich neměl málo! Dokonce s jejich chovem měl obrovské, odvážné a sebevědomé plány. Stejně obšírně o tom všem mluvil. Zkrátím to a vyberu jen to, alespoň pro mě, podstatné:

„… toho roku nebylo úrody úplně nejvíc a on mi krmení neměl úplně chuť prodat. Ale nakonec svolil, a že se o tom můžeme bavit, až bude nějaká konkrétní představa, kolik čeho budu potřebovat. Fajn. Tak to je dobrý. Zvířata mi přes zimu nechcípnou. No ale čas běžel a ten můj dodavatel furt nic. Tak sem čekal dál. Minulo září. Dobrý, říkám si, pořád ještě mám trávu. Říjen pryč – už to začíná drhnout. Listopad – dodavatel furt nic. Prosinec – půlka zásob pryč a zima ani pořádně nezačala. Leden – slabší kusy odpadají, dodavatel pořád nic. Únor – nedá se nic dělat, musím přistoupit k částečné redukci počtu zvířat. Březen – po další redukci počtu zvířat přichází i redukce ještě nedávno odvážných a sebevědomých plánů. Duben – ze zvířat i plánů toho moc nezbylo. Květen – konečně začala růst tráva! No a v půlce června jsem, úplně náhodou, potkal toho týpka, co jsem s ním měl domluvený to krmení. Povídám mu, proč mi nedal vědět, že pro mě to krmení má a proč se mě ani nezeptal, kam mi ho má přivézt. Ten trouba na mě chvíli koukal a pak řek: Ty vole, tvoje zvířata potřebovala moje krmení! Jenže ony si o něj u mě říct nebyla. A nepřišels ani Ty. No a teď mi řekni, co je tohle za člověka!“

Bylo mi z toho smutno. Kvůli těm zvířatům. Můj známý zřejmě úplně nepochopil, že když on, potažmo jeho zvířata, něco potřeboval(a), měl to být právě on, kdo půjde za tím „týpkem“ a řekne mu, kolik potřebuje sena, pšenice, kukuřice … Já když mám hlad, tak jdu do obchodu a jídlo si koupím. Nečekám, až třeba řezník zazvoní u dveří a zeptá se mě, kolik že bych chtěl tý šunky. I u nás existují paralely. No ale je to pryč. Jsem zvědav, co se od mého známého dozvím, až se za pár let zase potkáme. A třeba to nebude trvat ani pár let …