Bylo, nebylo, tehdá před dávnými časy. Přesněji 24. Června 2017. To jsme byly na jednom rodinném výletě. Jmenoval se Kamenožrout a měl pořadové číslo 13. Jenže při čekání na zrání článku se čas dost přecenil. Zrání vstřebalo práci na zahradě i dovolenou i myšlenky na lenost v děsném horku. A tak si sypu popel na hlavu a vzpomínám.

Bylo to krásné odpoledne, když jsem zaslechla v rádiu, že je turistická akce přímo u nás v obci. Rychle píšící jsem si zaznamenala údaje, zkompletovala víkend a promyslela, co všechno asi budeme s sebou potřebovat.

A tak jsme nezvykle ráno čile vstaly a vyrazili směr k Šilhánkom. Cestou jsem si usmyslela, že půjdeme prostě jen tam, kam mi bude stačit sběr informací na článek. A taky jako starostlivá matka jsem měla starost o nožičky mojí dcery. Jenže jsem byla přemluvena na celou cestu a tak jsem podlehla. Obdržely jsme informační list. Několik kontrolních razítek jsme ozkoušely hned na startu, jestli jim dobře fungují, napily se vody na kuráž a vzhůru za dobrodružstvím.

Dle informací, které jsme si přečetly na itineráři, jsem zjistila, že se vlastně budeme pleskat kolem domova, takže žádný spěch. Po cestě jsme potkávaly spoustu spoluchodců a spoluchodkyň.

Jen mi zarážel jejich věk. Takový krásný den a kde jsou mladí? Copak jsme v Nezvěsticích v informačním vývoji tak pozadu, že u nás v lesích není wifi? Není tam v dohledu žádný krásný moment, který by se dal připíchnout na facebook? Bohužel asi ne, tahle Přírodní krása se dá vidět pouze vlastníma očima a to pro mladé není dost moderní.

Líbilo se mi, že potkávající lidé jsou najednou všichni kamarádi. Je vlastně jedno, že nikdo se nezná jménem. Tohle je turistické pouto, jednotný přírodní duch. Nasávám tedy pouto sblížení.

U chat pod tvrzí na nás vykoukla studánka. A úplně se mi zatočila hlava z deja vu. Sem jsme si chodili hrát jako děti, když jsem ještě chodila do školky. A pili vodu z dlaní. Ach, kolena mi poklesly samy a dlaně se vnořily do chladivé vody a deja vu probíhalo dál. Setřít vodu ze rtů, obrázek a brodit se rosou dál. A teď je řada na mojí dceři, v září nastupuje do školky.

Na skálu jsme už zkoušely lézt s EM už předtím, takže cesta nám známá. A ejhle první razítková kontrola.

Dva losy kámoši. Potvrzení platné. Srdcervoucí výhled do rodného kraje, doplnění pitné hladinky a šup batoh zpátky na záda.

Kousek za lesní pěšinkou stojí náš známý domeček, domeček na vysokých nožkách. Oblíbená to naše zastávka při procházkách do lesa. Vybalení svačinky, ještě deka a byl by to úplný piknik.

Nasycené bříško rovná se spokojený turista. Pokračujeme dál.

Cesta voňavá, jehličnatá, slunečně úžasná, stínově příjemná, šťavnatě zelená, větrně hravá.

Nahoře na Kohoutech jsme vzdálenějším turistům ukázaly, jak vypadá jezírko na špičatém kopci a vrátili se zpátky do příjemného stínu.

Hmm, další studánka, ale tahle je se super pochystem. Dokonalá recyklace. Okovem si člověk vytáhne vodu v prasklém kyblíku a tou prasklinou to krásně teče do lahve. Jak dokonale vymyšlené.

Po napití jsme vyšplhaly na Mariinu vyhlídku, kde jsme si obtiskly další potvrzení v podobě vysmátého medvídka. A ten rozhled, parádička.

Přemýšlela jsem, jestli ty skoročtyřleté nožičky to opravdu zvládnou. A jít zpátky po silnici, bez stínu, nuda na asfaltu. Jak to tedy mám ozvláštnit. Ještě že existují ty telefony. Zavolala jsem babi, která prolistovala cestovní informační sešitek a oznámila nám, že za hodinku nám jede vláček z Kornatic.

Tak jsme si to zkrátily přes pole, ochudily se částečně o ten nudný asfalt a pokousaný od blbých kopřiv, jak si zabrečela EM, sešly z kopce přímo do náruče zastávky v Kornaticích.

Vláček přijel zhruba za 10 minut, takže jsem si oddechla, že jsme to stihly. Po peripetiích uvnitř vlaku, kdy jsem zjistila, že jsem vlastně chuligán, obtěžující mašinfíru, protože za mých mladých let se u řidiče kupoval lístek, jsme dojely do cíle načerno. Automat na lístky totiž nemá otvor na bankovky. Pokud nám přijde pokuta za černou jízdu, zajímalo by mě, jak velký doplatek máme platit za nedýchatelný vzduch, který nám mašinfíra dopřál svojí cigaretou, která objemově obsáhla celý vagon.

A už jsme v cíli, sice jsme turistiku ošidily 7 kilometry pohodlného sezení, ale pořadatelé přimhouřili oči, a tudíž i my jsme měly nárok na cestovní Glejt.

U Šilhánků jsme zjistily, že krom piva tam vlastně nic nenabízí a tak z nás asi štamgasti nebudou.

Takže jsme s pořadateli jen probraly fakta, EM vyzkoušela zbytek razítek a pak jen doplnily náš turistický výlet cestou k domovu na naší krásnou Vartu.

Výlet příjemný a hned jak se dozvím o dalším pokračování, zapisuju do diáře datum dalšího turistického dne.

 

Fakta o Kamenožroutu číslo 13.

Tento turistický cyklus se věnuje trasám, které úzce souvisí s kameny.

Předchozí ročníky procházeli třeba přes Kamennou Bábu, přes Kamensko , Kamenný Újezd, Moře na Žďáru, lomy u Mirošova, lomy u Štěnovic…

Letošní trasy 10 km, 20 km, 30 km po svých nožkách. Trasa 35 km na kole.

Účastníků 75 kousků.

Bydliště účastníků jsou blízká i vzdálená.

-Sokolov, Praha, Plzeň, Rokycany, Zbůch, Starý Plzenec, Chotěšov, Králův Dvůr, Beroun, Líně, Nezvěstice, Ledce, Příbram, Strakonice, Klatovy, Nepomuk, Stýskaly, Blovice, Žákava.

 

Celkový vděk za všechny ročníky a za krásné Přírodní chvíle, můžeme vložit do srdce panu Jiřímu Machulkovi. Dlouholetému pořadateli a obstaravatelovi tohoto cyklu.

1 komentář u Bylo, nebylo

  • Úvod z knihy Turistika – Příručka pro školení turistických vedoucí
    Rok vydání 1961

    V naší socialistické republice se vytvářejí stále lepší životní podmínky pracujících i mládeže. Součástí bohaté a všestranné vzájemné činnosti našich občanů je také turistika. Přispívá nejen k účelnému využití volného času, k oddychu, ale i k prohloubení vzdělání, rozvoji tělesné zdatnosti a především k výchově uvědomělých a odvážných občanů ČSSR.
    Kdyby se odmyslel tehdejší politický podtext, tak by se tohle mohlo tisknout i v současné době.
    I po 56 letech dává turistika stejný smysl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *